Po osmi letech přípravy, dohadů a bouřlivých debat schválil Evropský parlament návrh nového Migračního paktu Evropské unie. Evropští zákonodárci při jeho projednávání s Evropskou radou nakonec rezignovali téměř na všechny své původní lidskoprávní požadavky a spokojili se s velmi restriktivní a nedokonalou podobou budoucích evropských pravidel. Co Pakt přináší?

1. Síto už na vnější hranici Unie

V budoucnu budou žadatelé o azyl a uprchlíci jasně identifikováni do sedmi dnů po příjezdu do Evropské unie, ať už po zemi, po moři nebo letecky. Jejich údaje budou uloženy v evropské azylové databázi otisků prstů Eurodac, která bude rozšířena o další biometrické údaje.

Žadatelé ze zemí s mírou úspěšnosti azylových žádostí napříč zeměmi Evropské unie nižší než dvacet procent, kterých bude velký počet, by mohli být na hranicích v detenci drženi až na dvanáct týdnů. V Řecku, Itálii, na Maltě, ve Španělsku, Chorvatsku a na Kypru mají být zřízeny nové detence, v nichž budou úřady rozhodovat o tom, zda nedůvodné žadatele bez dalšího podrobného zkoumání vrátí zpět do země původu.

V celé Unii by tato detenční centra měla být schopna kdykoli přijmout až 30 000 osob. Samotné kritérium dvacetiprocentní úspěšnosti je velmi sporné, vůbec neznamená, že členové opozice nebo minorit jsou v zemích typu Uzbekistán nebo Pákistán v bezpečí.

Žadatelé o azyl ze zemí s vyšší mírou úspěšnosti v azylových žádostech v rámci Unie budou moci projít běžným azylovým řízením, které by mělo být kratší. Osoby, jejichž žádosti o azyl budou zamítnuty, by měly být deportovány přímo na vnějších hranicích Unie.

2. Několik typů řízení na hranicích

Nový Pakt popisuje několik typů správních procesů již na vnějších hranicích Evropské unie. Zjednodušeně řešeno, každý by měl projít takzvaným screeningem v prvních sedmi dnech pobytu, během něhož se zjistí identita a základní údaje. Po něm bude následovat „hraniční řízení“, které rozhodne, jestli žadatel bude moci vstoupit do klasického azylového řízení anebo bude přesměrován do návratového řízení.

Stanoven je minimální počet 30 000 žadatelů o azyl ročně, kteří budou muset projít hraničním řízení a budou odmítnuti již na hranicích. První státy vstupu by tedy měly být schopny provést celkem čtyři typy správního řízení.

Stranou ponechme podivné (ne)právní fikce typu, že žadatel na půdě Evropské unie vlastně právně nebude na její půdě, že rozhodnutí v rámci screeningové procesu nebude rozhodnutím, ale jakýmsi sdělením — zřejmě aby se proti němu nešlo odvolat.

3. Koncept takzvaných třetích bezpečných zemí

Jde o klíčovou reformu, která členským státům umožní zamítnout žádost o azyl, pokud se domnívají, že ve třetí zemi existuje pro žadatele účinná ochrana a nehrozí jeho pronásledování nebo vyhoštění. Postup klasifikace bezpečnosti však není pevně stanoven, a pokud by stačila pouhá dohoda Evropské unie jako celku nebo členského státu s takovou třetí zemí, která by nezohledňovala skutečnou bezpečnost této země pro uprchlíky, může být tento koncept snadno zneužit.

4. Povinná flexibilní solidarita

Další klíčovou reformou je zavedení mechanismu takzvané povinné flexibilní solidarity v rámci nařízení o azylu a migraci, jehož cílem je zajistit povinnou solidaritu se zeměmi Evropské unie, které jsou pod migračním tlakem. To zahrnuje zřízení „solidárního fondu“ — mechanismu, v jehož rámci budou mít všechny země Unie možnost flexibilně rozhodnout, jakým způsobem budou přispívat.

Členské státy mohou například přispět jednak přemístěním žadatelů o azyl na své území — relokacemi. Existuje minimální roční počet 30 000 žadatelů o azyl, kteří by měli být přemístěni z členských států, které přijímají nejvíce příchozích, do členských států, které přijímají podstatně méně.

Je důležité zdůraznit, že žádný členský stát nebude povinen relokace provádět. Pokud relokace nedosáhnou šedesáti procent zjištěných potřeb — tedy minimálně 30 000 relokací, jak je stanoveno v nařízení —, nastupují povinné „kompenzace odpovědnosti“, kdy státy přebírají odpovědnost za posuzování žádostí o azyl od přijímajícího státu, ale není stanovena povinnost, že musí fyzicky osobu na své území třeba z Řecka převzít.

Alternativně budou moci členské státy v rámci tohoto mechanismu poskytnout finanční příspěvek. Éterem létá částka dvacet tisíc eur, pokud státy jako Maďarsko odmítnou uprchlíky z Itálie či Řecka relokovat — což je suma finanční kompenzace za každého odmítnutého uprchlíka k relokaci či hodnota vyslání vybavení či personálu do zemí prvního přijetí. Tato částka je však nezávazná a členské státy budou o podrobnostech jednat případ od případu.

Neexistuje také jasná definice, jak by měl být tento příspěvek použit, což znamená, že finanční prostředky by mohly být místo do ochrany lidí investovány do ostrahy hranic nebo deportací. Výpočet příspěvku každého členského státu, ať už prostřednictvím relokačních opatření, finančních prostředků či jinak bude vycházet z rozdělovacího klíče, který napůl zohledňuje počet obyvatel a HDP. Členské státy budou mít plnou volnost, pokud jde o typ solidarity, kterou přispívají.

Členské státy zatížené migrací však samozřejmě budou solidaritu ostatních též moci využívat nebo se povinné solidarity s postiženými státy po určitou dobu neúčastnit. Právě taková je vyjednaná výjimka ministra Rakušana, a je dokonce velmi reálné, že bude-li u nás velký počet ukrajinských či jiných uprchlíků, tak budeme významnými příjemci solidarity ostatních i my jako Česká republika.

Ostatně na implementaci Paktu jsou vyčleněny dvě miliardy eur již nyní. Každý rok by se pak mělo konat takzvané high level solidarity fórum, tedy jednání zástupců členských států Unie o tom, jaká solidarita a komu bude vlastně k dispozici.

5. Vágní výjimky

Nový Migrační pakt operuje se třemi typy výjimečných situací. V případech „krize“, „vyšší moci“ nebo „instrumentalizace“ — tedy když někdo využije uprchlíky jako nástroj k prosazení svých zájmů — se budou moci členské státy odchýlit od stanovených povinností.

Definice těchto zvláštních situací jsou však natolik široké, že umožní státům se na ně kdykoli odvolat, což podkopává unijní právo a dále komplikuje koordinovanou a předvídatelnou reakci celé evropské sedmadvacítky.

V praxi to může znamenat, že zjevně protiprávní praktiky na hranicích, například Polska na polsko-běloruských hranicích, by ve světle norem Migračního paktu mohly být legální, ve světle mezinárodního práva ovšem protiprávní.

Co můžeme očekávat?

Bude samozřejmě pokračovat vyjednávání pochybných dohod o bránění migraci s nejrůznějšími diktátorskými režimy, ať již v Tunisku, Egyptě, Mauritánií či jinde. Bude pokračovat evropské sponzorování v podstatě jakýchkoli kriminálníků v Libyi či jinde, kteří slíbí zastavování uprchlíků za jakoukoli cenu.

Budeme naivně doufat, že země jako Řecko nebo Malta, které nejsou schopny důstojně a rychle realizovat ani jeden typ azylového řízení, budou s naší pomocí schopny realizovat čtyři typy správních řízení podle Paktu a evropského práva. Nespravedlivé pravidlo zodpovědnosti první země vstupu za realizaci azylového řízení jim totiž podle takzvaných dublinských pravidel zůstane.

Budeme doufat, že s pomocí Evropské unie se podaří vyjednat návratové dohody se zeměmi původu, které se nepovedlo dojednat více než dvacet let, protože tyto země nechtějí své občany přebírat zpět, když z Evropy posílají každý rok miliardy eur domů.

Budeme doufat, že počet 30 000 relokací z migrací nejvíce postižených států za nás dobrovolně naplní Německo, Nizozemsko a ostatní země sedmadvacítky, protože my mentálně, hodnotově a politicky nejsme schopni relokovat z Řecka jediného syrského sirotka.

Budeme zřejmě zdálky pozorovat kvaziprávní procesy v detencích na hranicích, kam nezávislí právníci a nezávislí tlumočníci nejspíš nebudou mít vůbec přístup.

Budeme pozorovat až tříměsíční věznění i malých dětí, za což se hodně a nepochopitelně zasadila česká delegace v závěrečném projednávání Paktu mezi Radou a Parlamentem. Žádná data o zneužívání azylového systému zrovna rodinami s malými dětmi neexistují. Po třech měsících budou nejspíš lidé bez konečného rozhodnutí o azylu propuštěni a my uvidíme opět rej a efektivitu převaděčů.

Budeme kritizovat a právně napadat pokusy členských států vyhnout se závazkům podle Ženevské úmluvy o právní postavení uprchlíků tím, že budou chtít uprchlíky posílat do třetích „bezpečných“ zemí, které ve skutečnosti bezpečné nebudou. Snahy poslat uprchlíky do Rwandy, Turecka či Tuniska před soudy nejspíš neobstojí.

Budeme zcela jistě sledovat pokusy vychytralých členských států nabízet „solidaritu“ nikoli s uprchlíky a možná ani ne se zeměmi prvního vstupu čelícími náporu migrantů, ale „solidaritu“ při budování migračních kapacit ve třetích zemích. Tou může být školení pohraniční stráže někde v Senegalu, který má po evropském vzoru najednou bránit přirozené vnitroafrické migraci, anebo třeba výstavba koncentračního tábora neboli migračního střediska někde v Libyi. Do této rozvrácené země plné mučení, znásilňování a detencí ostatně evropské peníze a český státní program Pomoc na místě již směřují.

A budeme i nadále sledovat politické hry a politické strašení migrací před každými volbami, protože cizinec a uprchlík rovná se v České republice nevolič. Početná média se na tomto tématu také ráda svezou a svých dvacet procent voličů si nesmyslné výpady a strašení před migranty v každé zemi Evropské unie bezpečně najdou.